Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak si zaplatit za NIC.

11. 9. 2013

Vyjeli jsme si tuhle na výlet do Roudnice nad Labem, kde nás už několikrát v minulosti při projíždění centrem města zaujal veliký a na první pohled zajímavý zámek. Z dálky celý objekt vypadá skoro jako z pohádky, ovšem jak jsme se začali přibližovat cestou z parkoviště na náměstí, začala se pohádka lehounce drolit. Po několika dalších metrech jsme zjistili, že se drolí samotná omítka na zámeckých zdech. To, pravda, nic neznamená, protože na mnoha českých či moravských zámcích nedrží na venkovních zdech omítka tak, jak by asi bylo třeba a přesto bývá návštěva vnitřních prostor kouzelným zážitkem. Po příchodu k bráně nás uvítala cedule s upozorněním, že prohlídky začínají vždy v celou hodinu. Přesně podle Murphyho zákonů jsme samozřejmě k bráně dorazili chvilku po začátku prohlídky, tak jsme si chtěli alespoň prohlédnout zámeckou zahradu. Dřevěná brána však byla kupodivu pevně zamčena, neboť se také otevírala vždy v celou. Asi aby jim někdo neukradl trávu. Inu rozhodli jsme se, že počkáme ve stínu zahrádky jedné restaurace/kavárny hnedle za rohem. Sedělo se tam příjemně, ovšem na zahrádce restaurace by jeden očekával i příchod obsluhy a někteří šťouralové snad i občerstvení. Snad proto, že samotná restaurace byla umístěna v prvním patře a obsluhujícím děvčatům se nechtělo přerušovat hovor a šlapat po schodech nahoru a dolů jen kvůli nějakým otravným zákazníkům, jsme nakonec naději na zmrzlinku s kávičkou pohřbili. Po otevření zámecké brány jsme vstoupili do nevelké části zahrady a okem zvídavým hledali drahocenné sošky, vzácné hlemýždě či alespoň květiny, které by bylo možné v nestřežené chvíli mezi prohlídkami uloupit a případně u překupníka s velkým ziskem prodat. Kromě pěkně střiženého pažitu jsme však neobjevili nic, kvůli čemu by stálo za to bránu do zahrad mezi prohlídkami uzavírat. Pohádka se tedy zase trošku oddrolila. Ještě více popraskala, když jsme u vchodu na nádvoří narazili na dřevěný stánek ne nepodobný těm z farmářských trhů v Praze na náplavce, který fungoval zároveň jako pokladna a také jako prodejní místo turistické známky a několika druhů vína. Sympatická děvčata nám tu prodala vstupenky také za poměrně sympatickou cenu sedmdesáti korun. Jako vždy mě dost zklamala cedule se striktním zákazem fotografování v interiéru zámku, ale už jsem si na tenhle nesmysl docela zvyknul. Přesně v celou se k nám přidal jeden mladý pár a v celkovém počtu šesti osob jsme se vydali ve stopách mladičké průvodkyně do útrob zámeckých budov. Protože jsme věděli, že zámek za vlády rudochů obývala armáda, ani nás nepřekvapilo, že je celé prostranství dvora vyasfaltováno a vnitřní omítky vypadaly jako z poloviny nedodělané puzzle. Hned za prvními dveřmi byla v malé místnosti umístěna výstavka starobylých, pár tisíc let starých keramických výrobků. Bohužel, ani jedna vázička neměla se zámkem nic společného. Poté jsme přes kapli, předělanou na oddací síň, vstoupili plni očekávání do prvního sálu. A tady se pohádka rozbila na padrť. Sál byl naprosto a dokonale prázdný. Zde nám průvodkyně vysvětlila, že za války v zámku přebývala hitlerjugend a po válce komunistická armáda včetně její hudební školy. Co zbylo po těch prvních, definitivně zničili a rozkradli ti druzí. A tak jsme prošli mnoha prázdnými sály, prohlédli si prázdné sklepy a prázdné chodby aniž bychom zahlédli jediný obrázek nebo jedinou židli. Pravda, v některých sálech zbyla kamna, která ani jedněm zločincům asi nestála za odvoz. Legendární třešničkou na dortu se potom stala malá měděná plaketa ve spodní části velkého schodiště. Průvodkyně nás na ní upozornila s tím, že je zde umístěna na památku starého archiváře, který když viděl, že mu mladí náckové pálí na nádvoří knihy, spáchal sebevraždu skokem z druhého patra schodiště na betonovou podlahu. Nebo z okna prvního patra skokem na dvůr. Přesně se to prý neví, ale koluje okolo této události mnoho historek. Snad by nás toto vysvětlení bylo uchlácholilo, kdyby si bystré oko mé drahé polovičky nevšimlo na plaketě data úmrtí zmíněného archiváře. Uvedený rok 1950 nás přivedl na myšlenku, že nerozhodnost páně archiváře ohledně skoku do hlubin při pohledu na staré knihy, pálené rozdivočelou Hitlerovou mládeží, byla asi vskutku nadměrná. Ještě jsme stačili položit zásadní otázku ohledně zákazu fotografování v interiérech, kde nebylo naprosto co fotografovat, ale odpovědí nám bylo též naprosto zásadní pokrčení ramen. Tak jsme si z výletu odnesli alespoň pár lahví dobrého vína. Ještě jsem cestou k vozu kradmým pohledem zkontroloval, teče-li pod Roudnicí Labe. Bylo tam. Bylo by dost depresivní vidět prázdný zámek v Roudnici nad prázdným korytem Labe.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář