Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsem nevěřící pes

3. 4. 2013

Nevěřím v žádného boha stejně, jako nevěřím v žádnou jinou pohádkovou bytost. Jistě, v dětství jsem třeba měl rád pohádku o Karkulce, i když jsem hlavní postavičku, jež nepozná vlastního prarodiče považoval za poloslepou nebo spíš polochytrou a více mi bylo líto vlka, kterého, když se konečně dostal k nějaké potravě, brutálně vyvrhnul zelený panáček s flintou. Ba i zelené vodníky jsem miloval přesto, že už tenkrát jsem v koutku své prosté dětské duše tušil, že vodní plochy českých rybníků ve skutečnosti zejí prázdnotou (tedy samozřejmě pominu-li všechna ta poněkud tupá šupinatá stvoření).  Přesto respektuji prosté věřící, kteří ve jménu svých pohádek nikomu neubližují, nebourají památky na jiné pohádky ani nepálí knihy s jinými pohádkovými bytostmi a příběhy. Nevadí mi lidé, kteří na pohádkách založili svůj život. Pokud někomu udělá upřímnou radost, že si management jeho spolku zvolil svého nového generálního ředitele, nechť se v klidu a upřímně raduje. Ostatně, pokud někdy dávno nějaký Bůh existoval, musel už stejně dávno puknout smíchy. Nebo zlostí.

Někdo chodí ve volném čase do kostela odírat si kolena, jiný si odírá kolena při daleko legračnější činnosti, další zahradničí a jiný se zase hodiny sklání nad pidi obrázky s vroubkovanými okraji. Vždyť krásnou součástí naší sice nedokonalé, ale i tak pěkné civilizace je právě bohatost činností a zájmů.

Stále dokola jsem tak překvapován některými diskutujícími pod internetovými články, kteří zpoza svých půllitrů a mentálního balastu nakupeného během čtyřicetileté cesty ke světlým zítřkům, plivou tupé fráze a názory na zvyky, činnosti i lidi, které vůbec neznají a při své rozumové scvrklosti a nulovém rozhledu nemají ani šanci někdy pochopit. Svým způsobem se tyto bytosti s patologickou potřebou všechno pohanět a jediným intelektuálním říhnutím šmahem označit jinak smýšlející lidi za pitomce, sami dostávají na úroveň bytostí pohádkových hned vedle Rumburaka, baby Jagy a jiných kazisvětů. Jen místo zlých duchů a škodolibých skřetů používají ke strašení nepopulárního ministra financí či tajné služby nejmenované mocnosti podle toho, jak málo to má společného s původním tématem článku. Normální člověk, nemající kupříkladu rád koprovku, neponoří se na internetu do článku o její nejlepší přípravě, pomine i článek o nově zvoleném šéfkuchaři se specializací na kopr a už vůbec se nevloží do diskuze s tím, že má radši utopence.

Ne že bych chtěl nějak obhajovat vysoký management vykladačů nejrozšířenější pohádky na světě (o ministrovi či nejmenované velmoci ani nemluvě), ale všechny tyto objekty mají, ať se nám to líbí nebo ne, své místo v našem světě. I když, pravda, ministr nejspíše nevydrží stejně dlouho, jako křesťanská pohádka. Ostatně sám Ježíš Nazaretský, kdyby uviděl tu obrovskou moc a majetek, který jeho následovníci dokázali do dnešních dnů nashromáždit, by nejspíš dostal ze závisti infarkt, čímž by se šikovně vyhnul ukřižování. A tím se vlastně dostáváme k legračnímu paradoxu – kdyby Římané Ježíše, jako vesnického blázna, prostě jen vykázali za pomyslné hradby, nebyl by přitlučen do dřeva a nebylo by pohádky…  A ve světě bez náboženství, o kterém zpíval John Lennon, by možná bylo veseleji

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář